Zrnka písku z Asuánu - 7. část - bonusová

Pouštní bouře a prosvětlení

:: Z hluboké temnoty se rodí jasná síla ::

Pouštní bouře a prosvětlení

Leden 2026

Vidím rozlehlou a nekonečnou poušť. Písečné duny různých oblých tvarů vypadají z dálky jako moře. Nikde žádná zelená, jen žlutohnědá a modrá barva. Vzduch je čirý a prostupný.

Najednou se nečekaně a rychle zvedá vítr. Písek všude kolem se dává do pohybu. Obraz je najednou zastřený a blíží se hurikán. Na krátký okamžik se z písečného chaosu vynoří velkolepá socha Sfingy. Za chvíli zmizí. A pak se objeví majestátní pyramidy…na malou chvilku…a zase mizí stejně jako Sfinga.

Vidím dívku s tmavými vlasy, která je středobodem celého obrazu. Má náušnice ve tvaru malého zavěšeného panáčka.

Je tu sama?

Pokud ano, tak proč?

Kdo je a odkud přichází?

Vítr zesiluje a bouře se blíží. Obklopí dívku a je všude kolem ní. Písek je drsný i jemný zároveň, hrubý peeling. Žene se velkou rychlostí a nemá slitování s ničím živým. Zkáza je na dohled.

Dívce vlají vlasy a náušnice tak, jako by to byl jen lehounký vánek. Je klidná a usazená, nohama pevně na zemi. Vše sleduje, ale není toho součástí. V rukách má hrst jemného písku, který postupně pouští a prosívá mezi svými jemnými prsty. Ta bouře jakoby se jí vůbec netýkala. Jako by byla v nějaké zvláštní neviditelné bublině, která ji obklopuje a chrání.

Zatajený dech. Pocit, že se čas zastavil. Chronos úplně zmizel a vládne čas Kairos, který poukazuje na příhodný okamžik.

Čas je relativní, plyne jinak. Dívka cestuje napříč světy a časy.

Kdo je ta dívka? Je to duše? Vnitřní síla? Hvězdný prach?

Vnitřní síla.

Oko hurikánu.

Je to má vnitřní síla. Obsahuje vše a nic. Všeprostupující jemná, ale vytrvalá síla.

Čisté vědomí? Možná.

Je čas znovu probudit tuto vnitřní sílu a uznat ji.

Rozpomíná se na své minulé příběhy, životy a na cestu časem a mezi světy, na pomezí, skrze roviny existence.

Bouře pomalu ustává a velký hřmot a chaos kolem utichne. Vše se vrací do klidu a rovnováhy. Všechna zrnka písku, která byla ještě před chvílí v divokém pohybu, dosedají zpět směrem k zemi. ZNOVU tvoří krásné oblé uhlazené duny. VŠE USTALO.

Písek se třpytí jako diamanty. Jsou to příběhy lidských duší ukryté v malém světle... je v nich celý svět. Je v nich život a vnitřní klid. Existence. Čiré bytí.

Pomalu nastává noc. Horko končí a písek chladne. Hvězdný prach se mění v pouštní.

Na pozadí této scenerie hraje píseň Desert Nomad.

Vnímám velké srdce ❤️ v oblasti pánve. Prostupuje skrze celé mé tělo. Cítím nekonečnou lásku, proud života...a pak najednou...procitnu a pomalu se probouzím z hluboké relaxace. Uvědomím si a vnímám hřejivou deku po zády. Vidím strop. Promnu si oči. Protáhnu tělo. Kde to jsem? Na kraniosakrální terapii, dojde mi. Pomalu dosedám a vracím se do chladného dne. Tento příběh mě ale hřeje u srdce a pracuje dál. Vnímáte to také?

::::

Konec povídky