Zrnka písku z Asuánu - 4. část

Dýchánek | Jen tak plout po hladině Asuánu 

Dýchánek

Dnešním dnem prosakuje esence kadidla. 

Užíváme si poslední snídani na terase hotelu v Luxoru. Dnes nás čeká přesun více na jih do Asuánu s několika zastávkami po cestě. Jako první navštívíme chrám boha Chnuma (Tample of Khnum). Cesta k němu je lemovaná mnoha obchůdky s vlajícími kusy oblečení, která majitelé vystrčili co nejvíce do ulice tak, aby nalákali turisty. Kdo je jednou lapen, neodejde s prázdnou.

A kdo byl bůh Chnum? Chnum (neboli Khnum) byl starověký egyptský bůh zobrazovaný s hlavou berana. Byl uctíván jako bůh stvoření, plodnosti, životní síly a Nilu. Věřilo se, že ovládá každoroční nilské záplavy, které přinášely zemi plodnost. Podle mýtů hnětl z nilského bahna na svém hrnčířském kruhu těla lidí i bohů.

I tento chrám je bohatě zdobený – hlavice sloupů a nástěnné fresky hrají všemi barvami. V jedné jeho části stojí lešení a zrovna zde probíhá restaurování barevné výzdoby – To musí být také zajímavá práce, pomyslím si.

Po prohlídce zamíříme do místní kavárny, kde si dáme čaj a tradiční silnou kávu. Část skupinky dostane chuť na vodní dýmku a rovnou ji objednává, rovnou dvě, každou s jinou příchutí a silou tabáku. Ach jo, za normálních okolností bych se přidala, ale opět musím respektovat nemoc a neživit kašel. Jsem spokojená, že si jen tak chvíli posedíme. Povídám si s naším průvodcem Ašrafem. I on vypadá spokojeně. Chvíli se baví s mužem, který nás obsluhuje a pak mi vypráví o svém povolání průvodce a další věci z jeho života.

Mira si občas vyfoukne dým z vodnice pod volné šaty tak, že to vypadá jakoby se jí kouřilo z výstřihu. Baví tím celou naši skupinku. Kavárna nemá záchod a tak nás ženy Ašraf vodí postupně na něco jako veřejné záchodky. Jsou trochu vzdálené a je nejprve třeba projít labyrintem obchodů, domů a dalších zákoutí. Záchody nejsou nejhorší, ale jsem ráda za vyšší podrážku bot :D. To, že se příliš placaté a otevřené sandály opravdu nevyplácí, mě naučila Etiopie.

Cestou zpět k našemu mikrobusu nás Ašraf zavede do krámku s oblečením a suvenýry. Kupuji krásný šátek z kvalitní látky vínové barvy a s jemným vzorem – je to láska na první pohled a budu ho nosit často. Vracíme se k hlavní silnici na břehu Nilu, kde nás nabere náš mikrobus. Na řece plachtí několik tradičních lodí zvaných Felucca. Hmmm .. plout na nich po Nilu, to by mě také lákalo.

Čeká nás prohlídka Edfu - dalšího zachovalého staroegyptského chrámu, který je zasvěcený bohu Horovi. Nachází se na západním břehu Nilu v Horním Egyptě, mezi Luxorem a Asuánem. Vstupní brána chrámu zvaná pylon je opravdu monumentální. Má tvar dvou komolých jehlanů lemujících vchod. Tyto mohutné zděné věže zdobí reliéfy faraonů bojujících s nepřáteli. Inu i tady se tesaři do kamene dost vyřádili 😊.

Díky dýchánku s vodní dýmkou jsme nabrali zpoždění a na prohlídku tedy nemáme tolik času. Ašraf nás popohání, zároveň má ale potřebu splnit svůj úvodní výklad. Jeho povídání mi přijde už poněkud dlouhé. Dohání mě únava, kroutím se jak žížala a skenuji okolní zdivo, zda nenajdu nějaký výčnělek, o který bych se mohla alespoň opřít. Nikde nic. Stačila by klidně malá skládací rybářská židlička. Taková, kterou si na ryby brali děda se strejdou. Příště ji přibalím.

Při průzkumu chrámu moji pozornost přitahují pupíky postav velice precizně vytesané do kamene. Mám skoro potřebu je osahávat a hladit. Pupík představuje centrum životní energie a vitální síly. Možná přes ty pupíky potřebuji dobít energii 😊. Už se zase vidím v posteli. Naštěstí netuším, že cesta k ní ještě chvíli potrvá a bude poněkud dobrodružná a napínavá.

Dnes byl v plánu ještě jeden chrám - Kom Ombo, ale ten už vůbec nemáme šanci navštívit. I tak mi není jasné, zda by se to vůbec časově zvládlo i bez zastávky v kavárně. Nebo jsme v té místní kavárničce spadly do nějaké časové kapsy, do místního plynutí v čase a zastavení? V každém případě byla na místě a osvěžila. Náš průvodce Ašraf nám chce splnit vše, co nám vidí na očích, ale teď už začíná být trochu nervózní a popohání nás.

Jen tak plout po hladině Asuánu

Blíží se tma a ještě nás čeká přesun k přehradě Asuán. Tam se máme nalodit a plout na ostrov, kde máme ubytování. Cesta podél Nilu je kodrcavá a ubíhá pomalu, brzda - plyn, brzda - plyn, tento styl jízdy mi nedělá nejlíp, žaludek plave. Nakonec po týmové dohodě volíme rychlejší cestu v poušti, která je asfaltová a téměř prázdná. Prý ne úplně vhodná pro turisty, ale věříme, že to bude bezpečné a pomůže nám to urychlit přesun. Krajina se rázem promění - silnici lemuje rozlehlá a nekonečná poušť. Pomalu zapadá slunce - velký rudý ohnivý kotouč. Takový obraz slunce vidím snad poprvé. Netuším, že se mi v budoucnu bude ještě několikrát vracet ve vzpomínkách.

Slunce, fascinující zdroj energie a života na Zemi. Zdroj s velkým Z. Zářivá červená jako symbol ohně, lásky i vášně k životu, které máme každý v sobě. Někdo víc hmatatelně a někdo víc ukryté pod slupkami a nánosy všeho možného, co jsme si během života nasbírali a co často ani není naše. Tímto okamžikem prostupuje vůně "Secret of desert" – tajemství pouště. Směs olejů a vůně, o jejíž existenci nemám zatím tušení, ani to, že si ji druhý den zamiluji.

Dojeli jsme do naší cílové destinace – jižní části Asuánu, na okraj Násirova jezera. Nyní, kdy je leden a čas mimo hlavní sezónu, působí vesnice poklidně a trochu ospale. Úzkými uličkami se naše dodávka prokličkuje k menšímu přístavu, kde kotví mnoho malých výletních lodí. Ty jsou nyní prázdné. Čekají na další novou sezónu a přívaly turistů.

Vykládáme věci. Ploutve necháváme v autě, i přesto, že padne otázka, zda by se mohly hodit. Určitě víc než ten notebook, co trochu zbytečně vezu v kufru 😅 torzo dohánění pracovních povinností, které se již poněkud rozplynuly v mlze a v krajině bez signálu. Jak je to vše najednou už tak vzdálené.

Naposledy jsem měla otevřený notebook a pracovala na lodi při noční plavbě z Hurgady směr zátoka Sataya. Nedokončená práce a blížící se termíny tam na mě blikaly jak nepříjemná červená kontrolka. Brát si práci s sebou jsem opravdu neměla v plánu, ale bylo třeba dopsat nějaké reporty.

I přes to, že jsem svoji práci měla ráda a poslední roky mě dost bavila, mísily se ve mně pocity hněvu, beznaděje a nespravedlnosti. Dotekla poslední kapka a pohár trpělivosti se naplnil. Vlastně spíš přetekl. Tušila jsem, že takové přetížení a tempo už dlouho nebudu chtít držet, ani snášet.

A tak, místo abych si šla lehnout a dospat se po dlouhém čekání na letišti a noční cestě letadlem, jsem mastila texty, které mi v tu chvíli nedávali žádný smysl. Seděla jsem jak noční sova ve společenské místnosti na gauči a tlačila jsem se co nejblíž k wi-fi, abych měla signál… a pak najednou signál skončil… game over, děj se vůle boží. Došlo mi, že už NIC neudělám, i kdybych chtěla. Nabobtnaná kontrola se jak mávnutím kouzelného proutku rozpustila ve vlnách, kterými loď brázdila svou cestu směr mořský ráj se zátokou. Následující dny přišla úleva, vyčerpání a konečně jsem mohla VYPNOUT. Teda spíš tělo se tak nějak vyplo samo. Všechno, co mi do té doby dávalo jistotu a role, se rozpadlo. Hodně věcí mi začalo být jedno. Po zkušenosti s malárií se můj pohled na život a svět značně přeskládal, jednoznačně k dobrému, pravdivějšímu a vědomějšímu.

Tato vzpomínka na nedávné trápení a nepříjemné zážitky mi trochu zvedne kufr. Naštěstí se toho od té doby událo už tolik, že jsem se přeladila na mnohem příjemnější věci. Mám pocit, že už jsme na cestě minimálně měsíc a přitom to je vlastně jen pár dní.

Nasedáme na loď . Je vyzdobená koberečky a světýlky, hraje hudba. Všichni se spokojeně usadíme a můžeme vyplout. Zajímá nás, jestli ve vodě mohou být krokodýli nilští. Prý ne, prý zůstali ve vodě na druhé straně přehrady. Rozhodnu se této informaci věřit, ale představa koupání v nilských vodách mě nijak neláká. Když o několik měsíců později vidím obří podobu krokodýla nilského v expozici Národního muzea, dost mě překvapí.

Začíná se stmívat. Vodní hladina už má temnou barvu. Plujeme po přehradě, pobřeží se vzdaluje a světla ubývají. Prý je pod námi hloubka skoro 200 m, wau! Okolní skály se také postupně halí do tmy, podmínky na orientaci a plavbu se horší. Kormidelník zná trasu jistě dobře.

Mira vysloví přání "bylo by krásné tady jen tak spočinout na chvíli". A toto přání se během pár minut zhmotní a stává se naší realitou – motor nečekaně vypne. Mladíkovi, který vede člun, se nedaří ho znovu nahodit. Okolo nás se rozhostí vytoužené ticho a loď se s námi něžně pohupuje uprostřed přehrady. Ašraf nám rozsvítí malá světýlka, asi pro vylepšení atmosféry. Zároveň v jeho tváři vidím ustaraný výraz. Už by nás moc rád vyložil na ubytování a měl taky trochu klidu, pomyslím si. Z jeho výrazu čtu důraznou prosbu, kterou vzápětí vysloví nahlas: "Prosím, už si nic podobného nepřejte".

Inshallah ("dá-li Bůh")

Mladík zkouší opakovaně nastartovat, ale nedaří se. Poté někam volá a za pár minut pro nás jede další výletní loď. Záchranná akce v plném proudu. Všimnu si, jak Martinovi cukají koutky úst. Všem cukají koutky! A k tomu jiskří oči. Vidím, že celá naše skupinka má trochu pobavené úsměvy na tváři, tedy aspoň ta naše česká část.

Když druhá loď dorazí, lany k ní přiváží tu naši a souloděním nás popovezou. Mezitím se mladík snaží opravit motor. To se brzy podaří. Radost je na místě a zdá se, že dál můžeme opět plout sami. Muži z druhé lodi odvazují lana a vrací se. Náhle se jedno lano zasekne a začne naklánět naši loď. Chvíli to vypadá, že se s námi celá loď obrátí a budeme se koupat. "Heeeeeej !!!", všichni se lekneme a voláme, abychom je na to upozornili. Pochopí a zpomalí, aby lano vyprostili. Podaří se, uffff. Zatajím dech. Tedy, je to napínavé…

Pokračujeme dál v cestě a plujeme dál kolem skalnatého pobřeží. Je vidět pouze jeho temný obrys. Míjíme další ostrov, na jehož vrcholku stojí krásně osvětlený luxusní hotel. Ten ale není náš. Škoda. Náš ubytovací rozpočet je o něco nižší. V dálce rozeznám podivný tmavý objekt, vypadá jako sloup. Dozvídáme se, že někde hluboko pod námi ležel dříve chrám Philae. Kvůli výstavbě této přehrady  byl přesunut na nedaleký ostrov. Ten máme v plánu navštívit zítra.

Zbytky staveb původního chrámu byly tedy zatopeny a pohltila je voda.I přes to je cítit, že stále nesou silnou energii historického místa. Sloup, který vyčnívá z vody je část toho, co tam zůstalo na svém původním místě. Věřím, že pro stavitele chrámů byl výběr vhodné lokality a orientace ke světovým stranám zásadní.

V další zátoce už je na dohled i náš hotel s velkými podloubími. Na břehu, kde je místo ke kotvení, už nás čeká další mladík. Ten si ale ještě chvilku počká. Jsme asi dvacet metrů od břehu, když se náhle opět vypne motor. Neeee, cože? Tato bizarní situace nás všechny rozesměje. Tedy... až na Ašrafa - stojí na přídi a doslova tlačí naši loď očima. Asi aby pomohl její setrvačnosti. Všimne si lana a neváhá ho vzít do rukou. Odhodlaně se rozmachuje a jako kovboj nahazuje lano ve velké naději, že dosáhne až na břeh. Lano ale prosviští vzduchem a pleskne o hladinu vody kousek před lodí. No, chce to ještě trochu tréninku pro příště.

Jsme ještě celkem daleko od břehu. Doplavat už by se to dalo, ale ve tmě už se do vody nikomu nechce. Loďka se ladně pohupuje směrem ke břehu. Znovu je přivolána druhá (záchranná) loď. Brzy dopluje k naší, aby do ní šťouchla tak, že se naše dostane už opravdu finálně na břeh. Což se naštěstí stane. Dnešní den má dobrý konec. Můžeme se těšit na skvělou večeři, sprchu a zaslouženou postel po dlouhém dni.