Zrnka písku z Asuánu - 3. část

Na lodi, v mlze a mezi delfíny | Ve vlnách | Luxor | Mezičasí v tanci | Dýchánek

Epizoda 3 k poslechu ZDE

Na lodi, v mlze a mezi delfíny

Je leden a světlo, které prostupuje vodní hladinu, je jiné než v létě vzhledem k výšce slunce nad obzorem. Den je kratší a přes den často fouká silný vítr, letos je i výrazně chladněji než obvykle v tuto roční dobu bývá. Zvlášť když vylézáme z vody a čluny se vracíme zpět na naši jachtu, tak je to chvílemi i nepříjemné. Na tomto místě jsem po třetí a hodně jsem se těšila. Od srpna, kdy jsem se na tuto cestu přihlásila, se toho událo neskutečně moc. Nebyl pořádně ani čas to vše sledovat, strávit, pojmout. Byla jsem ve vleku událostí, ze kterých nešlo vystoupit. Vody života byly příliš divoké a dravé. Po týdenním pobytu v zátoce Sataya máme ještě v plánu v menší skupince poznávací cestu vnitrozemím, při které navštívíme chrámy a starobylé památky. Celé to bude trvat asi jedenáct dní, ale ve finále budu mít pocit, že tou intenzitou a zážitky to trvalo spíše měsíc.

I přes to, že jsem vůbec nebyla fit a ve formě, tak nějak jsem tím vším proplula…v mlze…ani nevím jak…tělo si řeklo o odpočinek a vypínalo se. Zažila jsem zvláštní stavy těla, mysli i duše, které jsem dosud nepoznala.

Při prvním skoku do moře jsem byla hned v obklopení delfínů, jako by mě zdravili "vítej zpět, vítej domů". V přítomnosti delfínů se dějí zázraky. Požádala jsem o léčení a pak přišlo. V poněkud větší míře než jsem tušila. Do moře jsme se pak ponořila už jen jednou.

Zřejmě jsem někde po cestě chytla nějakého bacila a dostala zánět dutin a ucha, což je pro pobyt na lodi i v moři, kde navíc silně fouká vítr, dosti nepříznivý stav. Zvláštní, poprvé v životě zažívám silný pocit, že bych chtěla být doma, ve svém klidu, v zimním spánku, v noře. Vidina aktivní dovolené včetně navazující cesty po chrámech ve vnitrozemí, mi dělá vrásky na čele.

Tělo si řeklo o odpočinek a tak se učím si ho dopřát. Sluním na palubě v závětří, odpočívám v kajutě, čtu si a užívám si místních dobrot a spánku, sladkého nicnedělání. Zvědavým pohledům a dotazům jsem se ale přirozeně nevyhnula.

Proč nejdeš do vody? Jo aha, ty jsi měla malárii? Bylo to vážné? A máš následky?

Stejné otázky stále dokola. Uvědomím si, jak ten nepříjemný zážitek nadále živím tím, jak o něm znovu vyprávím. Unavuje. Ale stále tam ve mně je nějaká potřeba to dělat.

Následky? Inu…kdo ví…několik měsíců v mlze, oslabená imunita. Ano, mozek v mlze, měla jsem často pocit, že pozoruji svůj život za nějakým závojem a snažím se přijmout to, co se za mlhavou oponou odehrává. Mezičasí než se mlha rozestoupí. To se nakonec stalo, ale několik týdnů to ještě trvalo. A pozitivní určitě – značně jsem si přeskládala postoj k životu. Někdy si to období musím znovu připomenout a seřídit si tak vnitřní kompas. Odstranit zbytečný balast, který poněkud otravuje existenci a zeslabuje ŽIVOT v plné síle a proudu.

Zátoka Sataya je krásné místo a jen tak tam pobývat je blahodárné samo o sobě. Být v obklopení moře a pohledy se nořit do všech odstínů modré je velmi uklidňující nejen pro nervovou soustavu, ale pro celé tělo, mysl, duši.

Často byla delfíní hejna a naše skupina s nimi v moři téměř u lodi. Na jednu stranu to bylo hezké, přála jsem si, aby delfínci připluli blíž ke mně, abych si je mohla užít aspoň takto. Na druhou stranu mi trochu drásalo srdce to, že jsem nemohla skočit mezi ně a plavat s nimi. To mi ale neskutečně vynahradila přítomnost delfínů lidských. Skupina, která trávila konec roku na této lodi byla úžasná, inspirativní a veselá. Tolik zábavných příhod, vtipů, cestovatelských i jiných zážitků jsem dlouho neslyšela. Bylo to boží a vyživující. Mrzelo mě, že se necítím úplně fit a nemůžu si vše užít naplno.

Ve víru silvestrovské nálady trochu pookřeji a zapomínám, že stále nejsem fit. Chvíli váhám, zda přijmout nabízenou sklenku červeného vína. Slyším jak hlava a játra řvou z plných plic "neeeeee". Neodolám a dám si. Je přeci silvestr. Ach to mé vnitřní požitkářské já, znamení čínského vepře v sobě nezapřu. S chutí sobě vlastní si víno labužnicky vypiji tak, jak mě to naučil táta. A pak odpadnu. Tělo se rozhoří a začne mi pulzovat hlava. Musím se odebrat na pokoj, kde únavou usnu. Z horních pater lodi ke mně doléhá Silvestrovské veselí, hraní na kytaru, zpěv a smích, zatímco já strávím poslední den v roce v kajutě.

Zátokou Sataya zní píseň, kterou budu mít s těmito plavbami navždy spojenou. Při jejím poslechu mám vždy povznášející pocit. Má v sobě radost, lehkost, pohodu, svěží vánek a moře lásky ze spolubytí. Je to Noku Mana od skupiny Curawaka.

Ve vlnách

Nastává čas, kdy je třeba zvednout kotvu a vyplout zpět na sever směr Hurgada. Čeká nás asi dvacet hodin plavby přes noc. Námořníci nikdy neví, co jim moře připraví. Snažím se spát, ale loď se houpe do všech stran. Je to příliš divoká kolíbka. Orgány v těle se přelévají od hlavy k nohám a pak zase zpět. Je to nepříjemné a je mi z toho špatně od žaludku. Je mi divně a mám nejspíš trochu teplotu. Mokrým kapesníkem si chladím čelo. Mamma mia, já už chci domů nebo aspoň na pevninu, do klidné postele… Plavba mi přijde nekonečná. A přece nastane moment, kdy zpomalujeme a zastavujeme. Konečně.

Nutně potřebuji ven, na vzduch. Kajuta mi připadá poněkud klaustrofobická. Obdivuji námořníky, kteří se plaví nebo plavili dlouhé vzdálenosti po moři. Opravdu to není pro každého. Vyjdu po schodech na střední palubu, kde je salonek. Při pohledu na podlahu vidím jak se dřevěné parkety pohybují, až téměř roztékají. Nechápu svůj vjem. Mám pocit, že moje tělo i mozek už blouzní. Těžko říct, zda je to důsledek nemocí nebo dlouhé plavby ve vlnách.

Promnu si oči. Další pohled na podlahu je už o něco lepší. Raději jdu k zábradlí. Posádka je na nohou a lany kotví loď. Zdravím kapitána, který se kolem mě mihne, když rozdává povely, a ukazuje mi něco z lodi. Zaostřím svůj pohled na moře a na obří želvu. Wau! Vynořuje se kousek od lodi a zdá se, že je zvědavá, kdo to právě připlul do jejího teritoria.

I přes všechny okolnosti opouštím loď v relativně příjemném rozpoložení. I přes to, že jsem s delfínky plavala v moři mnohem méně než jindy, věřím, že mi to dalo to, co mělo. Opakovaně se mi vrací témata LÁSKY, SOUNÁLEŽITOSTI, VNITŘNÍHO KLIDU a PŘÍTOMNÉHO OKAMŽIKU. Delfíni nám připomínají vše důležité, na co jako lidské bytosti zapomínáme.

Luxor

Přesouváme se do našeho hotelu v Luxoru, kde strávíme dvě noci. Konečně mám svůj pokoj a můžu si v klidu odpočinout. Obědváme na velké střešní terase hotelu, kde by se dalo tančit. Je to pěkné místo s úžasným výhledem a k tomu skvělá společnost - krásná konstelace přátel, které spojuje tanec, hudba, moře, delfíni - a výborné jídlo – co víc si přát?

Vzduch je podivně čirý a jasný, prostupný. Z terasy je výhled přímo na majestátní horu, do které je velmi nenápadně usazen chrám královny Hatšepsut. Stačí mi jeden pohled tím směrem a už se mi z toho motá hlava. Nebo je to nemoc a únava? Cítím silnou pulzující energii, která se nese prostorem mezi mnou a tou skálou. Mám pocit, že mých tělem doslova lomcuje, slabostí se mi podlamují nohy. Mé tělo je mimo, hlava i mysl doslova "vystřelená". Jediné, co potřebuji, je si lehnout.

Chceš-li poznat bohy, poznej sám sebe

Druhý den v Luxoru si místo prohlídky světoznámých památek užívám aspoň balkon a výhled na vnitřní dvorek hotelu, Má několik pěkných zákoutí se židlemi a s květinami, která přímo vybízí k odpočinku. Oáza klidu. Cítit se lépe, šla bych ho hned prozkoumat. Prohlídku Údolí králů, Chrám Hatšepsut i Chrám v Karnaku musím bohužel vynechat. Vím, že byla místa, která mě tam čekala, ale "něco" mě tam nepustilo. Zkrátka mě to možná zavolá ještě někdy v budoucnu, věřím, kdo ví.

Později zjišťuji, že na pomyslné mapě čaker je tento chrám v Luxoru a Karnak (svatyně Sekhmet, lví bohyně) v oblasti Solar plexu – energetického centra sebevědomí, vůle, vnitřní síly, ega a "uzdravování bojovníka". Má vnitřní síla je momentálně v procesu resuscitace. Ležím na pokoji. Je mi zima. Snažím se vyspat z nejhoršího.

Myslím na knihu "Pátá dáma z Karnaku" od Vladimíra Kafky. Mám ji rozečtenou a čeká na mě doma. Některé její části mě naprosto pohltily. Mimo jiné v ní popisuje svůj nevšední zážitek právě z Karnaku, kde se kdysi v ranních hodinách potuloval opilý. Podplatil hlídače u jednoho z chrámů a dostal se na místo, kde měl zvláštní vize a zážitek. Samotný příběh i celou knihu doporučuji.

Moje momentální vize je: vyležet se. K obědu mi dva místní mladíci nanosí do pokoje hromadu jídla. Ale opravdu HROMADU. Zeleninové omáčky, maso, místní domácí chleba a jiné. Je to jako hostina pro čtyři lidi. 

Starost a péče přátel i hotelu mě dojme. Kontrast s tím, co jsem několik týdnů zpět zažívala v Etiopii, v Addis Abeba. V hotelu, kde jsem ležela a léčila se s malárií. V hotelu s optimistickým názvem Stay easy, který jsem si v tom obřím městě sice oblíbila, ale který byl zrovna částečně v rekonstrukci a nefungovala tam restaurace. Snídani jsem si mohla dát s personálem, což mi nevadilo, spíš naopak. Problém byl spíš v tom, že vajíčka, ani placku indžaru (hlavní jídlo většiny Etiopanů, alfa a omega etiopské kuchyně) jsem už nechtěla ani vidět. A hlavně také to, že nebylo možné si tam objednat žádné jídlo během dne.

Zažívala jsem pocity nové a pro mě dosud neznámé. Pocity, že v tom jsem sama a že se z toho potřebuji vyhrabat, ale že vůbec nevím, zda to zvládnu. Ta vzdálenost od mé rodné země, rodiny, přátel, české krajiny a všeho, co je mi blízké, mi přišla nepřekonatelná - z Addis Ababa, v nadmořské výšce 2600 km nad mořem, vzdušnou čarou asi 5090 km od Prahy.

Jak se zvládnu vrátit, když mám jen problém se osprchovat, objednat si jídlo a sníst ho, dokonce i zabalit si věci do kufru? I tyto jednoduché úkony pro mě byly téměř náročnou expedicí. To velké vyčerpání a silné bolesti hlavy a v těle, co jsem cítila, se propsali až do morku mých kostí. V hlavě jsem měla mlhu, chaos, zmatení. Nechápala jsem vůbec, do jaké situace jsem se to dostala.

Poprvé v životě se o sebe OPRAVDU bojím. Uvědomění, že smrtka může stát za rohem a brousit si tam kosu, je děsivé a nepohodlné. Zítřek nám nikdo neslíbil. Ano, je dobré si to připomínat, nejlépe každý den. Ale jak hluboce dokážeme vnímat podstatu těch slov?

Tváří v tvář smrtelnosti je mysl ostrá jak čepel meče, vše je jasnější a pravdivější. Neměla jsem tušení, co může nastat. Jenom jsem doufala a věřila, že tím zkrátka projdu a bude to vše dobré. Co taky jiného dělat v takové situaci, že?!

Hotelový pokoj byl stinný a chladný, ani jeden paprsek slunce se skrze okno do pokoje nedostal, přestože jsem viděla že je venku krásně a svítí slunce. Mně ale byla kosa, překládala jsem si peřinu na dvakrát a byla nabalená v tom nejteplejším oblečení, které jsem měla s sebou.

Můj život byl doslova otřesený v základech. Bylo naprosto evidentní, že je třeba přeskládat mé životní priority. Hlava mi nedala pokoj a jela na plné obrátky - ach ty myšlenky – opice jedny... ví, kdy můžou vyskákat, a nemají slitování. Jak je vypnout a podpořit regeneraci těla, uzdravení?

Naštěstí jsem dostala tip na službu dovozu jídla. Měla jsem chuť na vše i na nic. Výběr místní kuchyně je vždy tak trochu zahalený v místním etiopském kabátku tak, že jídlo je často hodně pálivé a vlastně nikdy nebylo jasné, co přesně ke mně doputuje. Ze tří jídel, která jsem si postupně každý den objednala k obědu nebo k večeři, mi moc nechutnalo žádné. Tlačila jsem ho do sebe, abych vůbec měla nějakou výživu a nabrala síly. A taky abych zajedla prášky proti malárii a nevyzvracela je. To by bylo dost blbý. Tuto variantu jsem ani nepřipouštěla.

Toužila jsem po jednoduchém českém jídle - po bramborách s mrkví, hovězím vývaru (aach, ten by mě tedy opravdu postavil na nohy) nebo něčem podobném. Tohle mé přání se mi splnilo po návratu z Etiopie domů, kdy mi ségra takové jídlo přivezla a udělala mi tím mega radost. Téměř jsem ho vdechla a měla jsem boule za ušima. Konečně se mi vrátila chuť k jídlu.

Na pozadí toho všeho se odehrávalo ještě několik dalších příběhů. Ty ale zatím ještě zrají v mém literárním šuplíku. Čekají, až jim vdechnu život v příběhu. O nich možná někdy příště.

Na Etiopanech je úžasné jakou mají obecně úctu ke zdraví. A také to, jak se upřímně zajímají, když zjistí, že jste nemocní. Zažila jsem to několikrát. A nejen já. Ta jejich starost zkrátka vždy člověka dojme.

Mezičasí v tanci

Dnešním dnem se line květinová a smyslná vůně oleje "Oud". Velmi osobitá esence, kterou jsem objevila v jedné úžasné egyptské parfumerii.

Je sobota. Jsem v krásném sále centra Lorien kousek za Prahou. Mé tělo je unavené, vyčerpané, bez energie. Několik týdnů po návratu z Etiopie a pár dní před odletem do Egypta se účastním tance a ceremonie k zimnímu slunovratu, je předvánoční čas v prosinci 2024. Cítím se k smrti unavená a na pokraji sil…, ale nutně potřebuji chill. K této akci se dlouho dopředu upínal můj zrak.

Tančím a tělo vypráví můj příběh. Pohyb a dech. Existence.

Tančím za život, za jeho skrytou sílu a chuť se uzdravit.

Tělo vlaje v rytmu, vydržím v pohybu pouze hodinu a půl a pak už cítím, že nemám sílu. Odpadnu, ale jsem spokojená, že se tělo opět dává do pohybu.. pomalu, ale jistě. Rozechvěji všechny buňky v těle a cítím, že se v nich znovu probouzí vitální síla.

Přemýšlím nad tím…Co je to co nás vždy uzdraví...? Postaví na nohy, dá mu chuť k životu, naději. Vtáhne nás zpět do proudu života. To, že dáme smysl naší existenci? Nebo to, že zaslechneme tenký hlásek volání naší duše?

Mé tělo vibruje v rytmu písně American dreaming od Dead Can Dance. A já mám pocit, jako bych opravdu téma smrtelnosti postupně roztančila.

A teď jsem v Egyptě, zase zpět na africkém kontinentu, dobrovolně 😊začínám ho být celkem nabažená, přestože mě sem stále NĚCO volá. Vím, že až se vrátím, potřebuji být chvíli doma a načerpat ztracenou energii. Ale také vím, že moje duše je a vždy bude DOBRODRUŽNÁ. Tento fakt přijímám a nebudu ho rozporovat.

V hlavě mi zní píseň Stay wild od Shook Twins.

"Dobrodružství života. Toto puzení k dobrodružství může být všelijak zastřené, utlumené, potlačené, ale nikdy z lidské duše nevymizí."

Paul Tournier