ŽIVÉ DUŠE – Zdeňka

SLOVINSKO | Planina Višenik 1618 m n.m. | podzim 2025

Planina Viševnik | povídání se Zdeňkou | Triglav | chata Česka Koča a Davo Karničar

Vyjížděly jsme serpentinami výš a výš. Pět žen v autě. Pět žen, které milují hory – chodit a pobývat v nich. I přes nepříznivé počasí jsme byly všechny natěšené konečně po dlouhé cestě z Čech vyrazit nahoru. Silnice se kroutila jak had zleva doprava. Vydatně pršelo a z kopců dolů se valily proudy vody. Naštěstí byly svedené pod silnicí a mezi jejími zákrutami se vždy rozlévaly do krajiny mezi stromy. Divočící horská říčka. Vzhledem k nevlídnému počasí se nám i trochu nechtělo vyrážet takto pozdě večer. Zvažovaly jsme možnost vypravit se nahoru až druhý den ráno. Ale nakonec jsem si odhlasovaly, že vyrazíme ještě ten den. Čekal nás výstup na Planinu Viševnik, kde jsme měly strávit asi 4 noci a dělat výlety do okolních míst. Rozpohybovat zatuhlá těla po sezení v autě chvíli trvalo.

Byl to trochu výstřel z nuly na sto. A čekal nás takový malý očistec pro začátek. Asi po třech hodinách chůze do kopce s krosnami na zádech, v dešti a ve tmě jsem konečně dorazily na místo. Zaťukaly jsem na dveře první chaloupky, která vypadala obydleně. Otevřela nám starší, milá, energická žena. A tahle paní Zdeňka nás přivítala velmi vřele a srdečně. Sice byla trochu překvapená, že nás tam vidí (zřejmě nějaká chybka v komunikaci), ale ubytovala nás. V malé místnosti, kde byla kuchyň s roztopenými kamny, jsme rozvěsily všechny naše mokré věci. Venku v dešti pod malou stříškou jsme si vyčistily zuby a rovnou zalehly do spacáků na matrace v podkroví. Spaly tam s námi ještě dvě holčiny a v jednom výklenku i paní Zdeňka – měla tam takový svůj malý pelíšek. Prostoru tam moc nebylo, ale střecha nad hlavou v takovém nečase a v horách je velké štěstí. Člověk pocítí svou malost, moc přírody i živlů. Namožené svaly a únava velmi rychle vyčistily hlavu a aktivovaly tělo.

Druhý den ráno vyšlo slunce a samotné místo – původní pastevecká osada na planině – i výhledy do okolí byly nádherné. Paní Zdeňka nám chystala snídaně a večeře. Během těchto chvil jsme si s ní povídali, poznaly ji více a hodně jsme se společně nasmály. Přes den nabízela osvěžení pro příchozí horaly. Vřele vítala každého, kdo přicházel. A stejně tak se s ním loučila – upřímně a s plnou pozorností, zároveň nijak vtíravě. Velkoryse přesunula naši skupinu do vedlejší chatky, kterou jsme měly na další dny celou pro sebe, což bylo super. 

Kdybych této ženě měla vymyslet jméno, které ji nejvíce vystihuje, tak by to byla Laskavost. Laskavost ve své nejčiřejší podobě. Často nám na všechny naše dotazy odpovídala "Yes, yes, do what you need" (Ano, ano, udělej to , co potřebuješ). Měla v sobě velký klid a jistou grácii. Nosila lehce onošené legíny, džínovou sukni z devadesátek a pantoflíčky, horský outfit 😊. Každé den kolem 7h ráno si uvařila kávu, kterou si následně s cigaretou a modlitbou vychutnala na zápraží…moudrá to žena. Vidím obraz, jak zavírá oči a nechá na svou tvář dopadat hřejivé paprsky slunce, při tom hladí svého malého psa. Ten pocit klidu, smíření a věčnosti.

Na planině trávila několik týdnů během letní sezony, střídala se tam s dalšími kolegy. Sezona začínala většinou v polovině června, kdy se tam často brodila vysokým sněhem, který na planině ještě zůstával, a končila na konci září, kdy se do údolí, stahovala i stáda krav. Bylo vidět, že je činorodá – tu poklidila v kuchyni, tu ohřála vodu, tu uklidila pokoje a srovnala deky, aby postele byly připravené pro další hosty, tu nachystala večeři pro 8 lidí. V klidu a se elegancí sobě vlastní. Byla v tom plynulost. Mezi chaloupkami cestou na kadibudku je malá horská zahrádka s květinami a bylinkami, o kterou pečuje. Pěstuje tam i měsíček, ze kterého její starší dcera vyrábí úžasné domácí mýdlo.

Z její štíhlé vyběhané postavy i z jejího vyprávění bylo jasné, že má okolní hory prochozené skrz na skrz. A dle jejích časových odhadů je vybíhala a sbíhala prakticky tempem maratonce. Její časová doporučení jsme musely brát trochu s rezervou, protože se při plánování tras úplně nepotkávala s našimi výkony a časy. Výkon. Počítat kilometry a převýšení nebo vnímat krajinu? Vnímat, jak se tam cítím a co se mnou ta krásná místa dělají nebo proběhnout s trochou povšimnutí? Těšila jsem se, že projdeme okolní hory a místa. Zároveň jsem se ale cítila moc příjemně na planině Viševnik. Přála jsem si tam jen tak být, spočinout, nasát energii místa a nechat se prostoupit tím klidem a okolní krásou. To bylo to, co jsem přesně potřebovala. Náš plán byl ale jiný…

Při jednom výletě jsem se necítila dobře, tak jsem se vrátila zpátky dříve a měla možnost si se Zdeňkou sama hezky popovídat. Měla jsem rozhozené trávení a bolel mě žaludek. Nalila do mě panáka nějaké místní bylinné pálenky z hořce. Pomohlo to.

Zabředly jsme do hlubokého rozhovoru.

A ona mi vyprávěla…

Nejlepší káva je prý v Terstu, u moře. Zároveň mi skálopevně tvrdila, že Terst je ve Slovinsku. Já si myslela to, co ukazují mapy (jak jinak, mapy jsou moje bible, že jo :D), že je Terst italský. Historicky se tam oba národy míchaly. V ten moment ale nebylo nutné se přít o to, kdo má pravdu. Nebylo to podstatné. Zdeňka má dvě dcery, o muži nemluvila. Pracovala jako porodní asistentka, později i na LDN. Byla tak u mnoha příchodů na svět i odchodů ze světa. Má ráda bylinky, houby, nejspíš i ty kouzelné – halucinogenní houbičky. Dvakrát dokonce navštívila Prahu a moc se jí líbila. Hodně se zajímala o Absint 😊. 

Často se zahleděla malým okénkem z kuchyně ven. Taky jsem se podívala a říkala si, co tam tak vidí a obdivuje.

"Pěkný výhled, že?" pronesla směrem ke mně. Hmmm, zajímavé, pomyslela jsem si, někteří lidé jsou opravdu happy z maličkostí…

Teprve po panáku místní pálenky a druhém pohledu z okénka se mi vyjevil obrys majestátního vrcholu Triglav (2864 m), nejvyšší horu Slovinska. Trochu malý v rohu a mezi mraky, ale byl tam. V ten moment jsem pochopila, o jaké kráse mluvila.

Ach ano.
Moudrá to žena.

Vzpomněla jsem si na slovinského horolezce a skialpinistu Davo Karničara. Několik let zpět jsme ho se skupinou přátel potkali na začátku našeho výstupu v Kamnišsko-Savinjských Alpách. Zrovna sbíhal kopec a s krátkým pozdravem doslova prosvištěl kolem nás.

A sbíhal právě z chaty Češka koča, kterou jeho rodina už několik generací spravuje, a kam jsme měli namířeno. Tato chata pod stěnami vrcholu Grintavec (2558) byla postavena ve stylu české chalupy a v roce 1900 byla otevřena jako první česká horská chata v Saviňských Alpách (Kamnicko-Savinjské Alpy). Slovanské přátelství mezi našimi zeměmi a alpinisty má své kořeny v historii.

Zdeňka Dava znala. Ne přímo osobně, ale věděla o jeho alpinistické rodině Karničarovců, o jeho dvou bratrech. Davo Karničar byl první člověk, který sjel Everest na lyžích. Osudným mu nebyl žádný z mnoha náročných horolezeckých počinů, ale jeho práce v lese. Spadl na něj zlomený strom a na místě podlehl svému zranění. Bylo mu tehdy 56 let. Život je křehký.

Čas strávený v přítomnosti Zdeňky byl pro mě velmi příjemný. Byla neuvěřitelně ukotvená v přítomném okamžiku. Nabádala mě k tomu, abych poslouchala své tělo a zjistila, co potřebuje. Ach ano, jak jinak, říkala jsem si. Zpět k sobě a k jednoduchosti. Nic víc, nic míň.

Nabízí otázky a zamyšlení, nesoudí. Dává člověku silný pocit, že je vnímán a viděn, uznán. Viděn jako bytost, jako čiré bytí v přítomném okamžiku.

Moudrá to žena a krásná to duše. Živá duše.

Radost i vděčnost ji potkat.

*             *             *